Paní a pánové,

když mne starý dobrý brach Ivan Bukovský požádal, zda bych na jeho dnešní výstavě v galerii, kde jsem poprvé, řekl pár moudrostí, zaváhal jsem. V poslední době jsem spíše sepisovač příběhů o životě, než vykladač výtvarna. V zápětí jsem ale toto přislíbil, neb se mi před očima promítly umělcovy obrazy od poloviny 70. let, potažmo ty pozdější i nejnovější, a uvědomil jsem si, jak nestárnou v obsahu ani v tvarosloví. Vždyť i on je sepisovač příběhů o životě, pouze v jiné než v prozaické formě. Navíc, Bukovský i ten současný život (za to nemůže demokracie, prosím pěkně), pro mnohé existenčně a mentálně nelehký, ba tíživý, transformuje do dávných dob, byť někdy dotvářený drobnými soudobými prvky. Umělec svojí tvorbou snaží se už léta proniknout do příběhů bytostí, majících pocit, že na svých bedrech musí unést tíhu celého světa. Proto se neustále vrací k příběhům biblickým, rozumějme, příběhům starozákonních proroků, například. Dnes bychom řekli: příběhům lidí stojících mnohdy tzv. na okraji. Avšak víme, a na to pozor, že stát na okraji nemusí být vždy jen akt zoufalství, nýbrž také dobrovolné volby, snahy být za každou cenu individuem ve smyslu vyčlenění se z většinového proudu. Můžeme se zeptat, v jakém to ale tvarosloví Bukovský hněte ten problematický svět?

Edvard Munch už na konci 19. století řekl, že „není třeba malovat interiéry, muže, kteří čtou a ženy, které pletou, ale je třeba zobrazovat živé lidi, kteří dýchají, cítí, trpí a milují“. Toto, tvrdím, Bukovského tvorba splňuje beze zbytku, neboť já v ní nespatřuji jen ošklivost, zmar a nechutenství. Vidím v ní právě proto i dostatek pozitivních poselství. Kladný duch cítím i tam, kde si zprvu nejsem jist, zda se autor chce přiblížit k vysněnému ráji, nebo zda stačíúkrok na opačnou stranu, abychom se ocitli v dočista boschovském podsvětí. V expresívní, často záměrně deformované figuře zahalené v existenciálním hávu, má chuť – řekl bych přímo fyzickou potřebu – vidět, prožívat, a jejím prostřednictvím vnímat objektivní skutečnost a historii. Nikoli věcně a veskrze realisticky. Její všeobjímající bohatství uchopit všemi smysly, vnášejícími do tradičních souvislostí a vztahů vjemy duchovnější (nebojme se toho slova). Bukovský odmítá chápat figuru a do ní či vně transponovaný příběh pouze jako kulisu skutečnosti. On ji naopak odstraňuje a zmocňuje se bezprostředně ne reality, nýbrž pocitů z ní.

Paní a pánové,

i když nerad, zařazuji a škatulkuji, jak potom Bukovského nevnímat jako důstojného pokračovatele tzv. Nové figurace 50. a 60. let, jejímž cílem bylo podat nový obraz člověka. Člověka-figuru, spíše ale v jejich existenciálním rozčarování, v tíživém pocitu z odcizení jakémsi. Že se sem zadními vrátky vkrádá Baconova poetika? Nu a co? Raději budu mít doma na zdi Ivana Bukovského, než Francise Bacona!

Nevím, zda u Ivana Bukovského na počátku, při rozhodování, jakou malířskou cestou se ubírat, stála šedivá skutečnost nenormální normalizace, či probuzení tisíciletých kořenů obav a ústrků jakýchsi. Není to až tak důležité. Podstatné je však to, že jeho tvorba je kontinuální až k zbláznění. U něj totiž neplatí, že kontinuita, popřípadě nezaměnitelnost, působí jako klišé. On se prostě celá ta léta neustále utkává s fenoménem předkřesťanských i pozdějších mýtů zpodobněných do příběhů, jež se možná staly, možná ne, stále jsme však v pokušení uvěřit jim. Jsou přece tak dnešní. Či ne?

Post scriptum:

Umění, navíc malířské umění, není mrtvé, jak už se léta omílá. Říká se tomu krize malby. Ale kdeže, tvrdím, dívám-li se na obrazy Ivana Bukovského, z nichž vyzařuje přesvědčivost a opravdovost, kteréžto je možné charakterizovat jako osobitý výraz právě oné kontinuální soustředěnosti. S cílem zachytit drama člověka, svár doby a často nesnesitelnou dynamiku moderního světa. Amen.

Jiří Tichý